Bezmála čtvrtstoletí uplynulo od posledního českého vydání Hledání ztraceného času. To je dosti dlouhá doba. Uvážíme-li, že v řadě takzvaně vyspělých evropských zemí si můžete toto u nás prakticky nedostupné základní dílo nejen francouzské, ale i světové literatury, zakoupit v každém větším knihkupectví, je na místě položit si otázku, jaký vlastně měla a má česká společnost k Hledání vztah.
Nejprve si připomeňme historii vydávání Proustova románu u nás. První české vydání románu, jehož překladu se ujali J. Zaorálek,J. Vobrubová-Koutecká, M. Jirda a B. Mathesius, se zrodilo v nakladatelství Odeon Jana Fromka v letech 1927 až 1930. Zajisté je namístě přiznat tomuto smělému počinu nesporné zásluhy – především je třeba ocenit, že překlad vyšel na evropské poměry relativně záhy po francouzském vydání. Připomeňme, že např. německý překlad celého Hledání vycházel až v letech 1953 až 1957, španělští čtenáři se s románem v jeho celistvosti mohli seznámit až koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let, podobná situace byla třeba v Itálii nebo Polsku. Zároveň ovšem nelze zamlčet, že rychlost překládání se na výsledném díle neblaze podepsala. Jeho kvalita je nevyvážená: český překlad leckde nevystihuje přesně originál, na řadě míst tu či onu významovou nuanci či metaforické vyjádření zkresluje, zjednodušuje, ba vypouští. Zjednodušovat či jakkoli, byť nepatrně, zkreslovat metaforická vyjádření se u autora, který byl nejen velkým romanopiscem, ale i básníkem a filozofem, opravdu nevyplácí. Jak připomíná J. Fulka v doslovu k našemu vydání (viz sv. VII, 363 až 423): „Metafora, jak ji Proust chápe a používá, není stylistická okrasa, ale kognitivní nástroj sloužící k uchopení esence věcí…“ Otázkou je, zda je třeba tuto nedůslednost přisoudit chvatnosti, s jakou byl překlad pořizován, nebo spíš faktu, že autoři převodu nedocenili plně nároky, které překládání Proustova díla na překladatele klade. V roce 1964 vyšla v edici Světová četba (sv. 338) ve velice zdařilém překladu Josefa Heyduka Swannova láska.
Autory druhého kompletního překladu, jenž v Odeonu vycházel postupně v letech 1979 až 1988 a z něhož vychází i vydání současné, jsou Prokop Voskovec (díly I a II) a Jiří Pechar (díly III až VII). Jestliže Pecharův kongeniální překlad nedoznal v našem vydání žádných změn, překlad Voskovcův (zejména díl II), jemuž úmrtí nedovolilo dílo dokončit, si vyžádal nezbytnou revizi. Na úpravách se podíleli Jiří Pechar (díl II), Olga Sixtová (díl I) a vydavatel (díly I a II). Nové vydání doplňuje obsáhlý doslov Josefa Fulky, který patří spolu s Jiřím Pecharem k našim největším znalcům Proustova díla. Domnívám se, že česká společnost se s Marcelem Proustem do značné míry míjela. To se může zdát poněkud překvapivé, jestliže uvážíme, jak poměrně brzo byl vydán první český překlad. Jak jsme se ale již zmínili, překlad z let 1927 až 1930 nejenže není zdaleka bez vad, jeho podoba zároveň naznačuje, že přední prvorepublikoví představitelé české inteligence možná nezískali k Proustovi natolik niterný vztah, aby ono novum, které do literatury vnesl, přijali za své, že mu zkrátka nebyli bez zbytku právi. Jak uvádí Jiří Pechar ve svém úvodu k prvnímu svazku Hledání v roce 1979, například F. X. Šalda spatřoval v Proustově díle především „vzpomínkový sen nemocného“. Šalda ve svém textu O dnešním položení tvorby básnické* zasazuje Prousta do kontextu doby, kterou charakterizuje jako dobu „nepokoje“, dobu, kdy „je všecko v toku, v proudu, kdy všude je discontinuita, desagregace, takže člověk se ztrácí sám v sobě, rozkládá se v řadu reakcí a výbuchů, vzájemně nesouvisících, nespojených žádnou nití rozumného účelu.“ „Postoj dnešního člověka,“ píše Šalda, „je složen ze samé nesouvislosti, jako by se nemohly zharmonisovat četné prvky, z nichž je složen. Jeho nepokoj, to je sled pocitů, chtění, touh, bez jednotného pouta a svazku, jakýsi zmítaný horečný chaos.“ Tomu odpovídá ráz moderního umění: „…odtud má novější umění slovesné proti staršímu umění, statickému, popisnému a pevnému, ráz tekutosti, plynulosti, proměnlivé výbušnosti. Ztrácí komposiční pevnost,… mění se v řadu přerušovaných a zpřetrhanných mlunných výbuchů a výlevů.“ Jedním z představitelů takového umění je pro Šaldu právě Proust, který se „nedostává nad rozkladný subjektivism“. Podobná charakterizace postihující jen vnější aspekt díla a vyzdvihující jeho domněle subjektivistický charakter zcela přehlíží to, oč Proustovi běží, totiž „o objektivitu a podstatu dění“ (jak ve svém doslovu připomíná J. Fulka) a překonávání subjektivity (jak ve zmiňovaném úvodu dovozuje J. Pechar). Šalda ve svém textu jistě správně připomíná úlohu paměti, nevědomí a další momenty neodmyslitelně spjaté s Proustovým dílem, jeho celkové hodnocení však daleko spíše postihuje některé obecné tendence modernismu než Proustovu tvorbu. Proust se totiž v mnoha aspektech od svých současníků natolik odlišuje, že je otázkou, zda obecné hodnocení tohoto autora jakožto představitele literárního modernismu (a jeho zařazování po bok Joyce, Wolfové atd.) není spíše zavádějící, zda neplodí spíše nedorozumění a nepřispívá k šíření mýtů, které v různých obměnách od Šaldových časů přetrvávají dodnes.
Nedocenění Proustova záměru nebylo samo o sobě žádným českým specifikem, obecně platí, že Proustovo Hledání začalo být v celé své komplexnosti a dosažnosti vnímáno a zkoumáno až po druhé světové válce. A zde se dostáváme k jednomu z možných kořenů nedostatečné ukotvenosti Proustova opus magnum v českém intelektuálním prostředí. Druhý český překlad se totiž objevil v jistém smyslu pozdě. Konec sedmdesátých let a léta osmdesátá, to byla doba, kdy se sice hodně četlo, kdy však ani inteligence již nebyla příliš otevřená novým podnětům (dnes však na tom nejsme o nic lépe). Kdyby Hledání bylo bývalo podruhé česky vyšlo v šedesátých letech, myslím, že by se do našich myslí zapsalo hlouběji. Každý si něco představí, když se řekne: to je kafkovské, jako by to napsal Kafka…, a jakkoli jde o zjednodušování, svědčí to o určitém intimním povědomí o autorovi. Proust nic podobného neasociuje. Nic vyloženě „proustovského“ pro nás neexistuje. Snad jen vágní představa složitosti, nekonečných souvětí, úmorně psychologizující prózy. K této historické okolnosti, kterou lze částečně vysvětlit, proč Proustova tvorba nepronikla hlouběji do českého intelektuálního povědomí, proč se s Proustem míjíme, se druží i další důvody hlubší povahy. Jsou to jednak mýty, které se se jménem tohoto autora pojí, za druhé pak vzdálenost, a to nejen časová, která nás od něj dělí. Jedním z takových mýtů je představa, že román tvoří neustálý tok představ, volných asociací, impresí a vzpomínek, což je neblahé nedorozumění, na něž upozorňoval už sám Proust. V kratičkém textu uveřejněném 1. ledna 1920 v La Nouvelle Revue Française pod názvem K Flaubertově „stylu“, kde se letmo dotýká i své tvorby, Proust přímo říká: „Některé osoby, dokonce velmi vzdělané… se domnívaly, že můj román je jakýmsi souborem vzpomínek, které se řetězí podle nahodilých zákonů myšlenkových asociací. Na podporu této nepravdy odkazují na stránky, kde mně (nebo alespoň vypravěči, který se označuje zájmenem „já“ a který není vždy identický se mnou) pár drobečků piškotového koláčku namočených do šálku s čajem připomnělo celé období mého života, které bylo v první části díla zapomenuto. Nebudu v této chvíli mluvit o hodnotě, kterou těmto vytanuvším nevědomým vzpomínkám přisuzuji a na kterých spočívá – jak se ukáže v posledním díle – celá má teorie umění, uvedu jen jejich význam z hlediska kompozice.“ Proust dále v textu vysvětluje, že onu mimovolnou vzpomínku (onen „jev paměti“) použil jako spojovací článek – čistší a vzácnější než nějaký vnější fakt –, aby přešel z jednoho plánu do druhého, že tento postup není neznámý, a uvádí analogická místa v dílech Chateaubrianda a Nervala. Proust vše důkladně promýšlí, vše v jeho tvorbě je podřízeno hledání pravdy – i ty nejúchvatnější básnické obrazy (Proust vlastně psal básně v próze) –, při kterých se čtenáři tají dech. Uvedená citace naznačuje nejen to, že Proust měl potřebu se distancovat od představy, že jeho román tvoří sled vzpomínek, představ a volných asociací, ale i to, do jaké míry bylo pro něj důležité, aby bylo jeho dílo vnímáno jako celek. Proust doslova trpěl tím, že jeho čtenáři v jeho románu nerozpoznávali ucelenou, důsledně propracovanou kompozici. „Konečně nacházím čtenáře, který vytušil, že má kniha je… stavbou!“, píše Proust začátkem února roku 1914 J. Rivièrovi.* Dodejme, že smysl této stavby se plně ozřejmuje teprve v závěru románu. Ve zmiňovaném dopisu Proust píše J. Rivièrovi, že jestliže si ve svém díle předsevzal, jak doslovně říká, „hledat Pravdu“, nechtěl jakožto umělec svůj záměr explicitně deklarovat, počítá totiž s tím, že jeho idea se vyjeví v závěru. A tak se čtenář musí mít na pozoru, aby dílčím „pravdám“ či „závěrům“, tak jak je Proust vyjevuje v průběhu psaní, nepřikládal absolutní, konečnou platnost. „Skutečnost, již jsem kdysi znal, už neexistovala… Místa, která jsme znávali, nenáležejí jen světu prostoru, kam je pro usnadnění umisťujeme. Byla jen úzkým výsekem mezi souvislými dojmy, vytvářejícími náš tehdejší život; vzpomínka na určitý obraz není než pouhým steskem po určité chvíli; a domy, cesty, aleje jsou, žel, prchavé jako léta.“ – tyto závěrečné věty prvního dílu ve čtenáři nutně evokují dojem prchavosti a pomíjivosti. Je tedy pomíjivost života a pocit marnosti tím, co se Proust snažil vyjádřit a postihnout? Nikoli! V již zmiňovaném dopise nás autor vyvádí z omylu: „Myšlenka, kterou vyjadřuji na konci prvního dílu…, je opakem mého závěru.“ Pro Prousta je pouhou přechodnou „subjetivní a diletantskou“ etapou na cestě k závěru „objektivnějšímu“. „Kdyby z toho někdo vyvozoval, že mému myšlení je vlastní jakýsi rozčarovaný skepticimus, je to stejné, jako by divák, který na konci prvního dějství Parsifala vidí, že Parsifal nerozumí posvátnému obřadu a že Gurnemanz jej vyhání pryč, z toho usuzoval, že Wagner tím chtěl říct, že prostota nikam nevede.“
S hledáním pravdy, záměrem dospět k „objektivitě“ souvisí i zdánlivý paradox, že Proustově tvorbě je vzdálena jakákoli snaha o samoúčelné sebeanalyzování či sebezpytování. „Naneštěstí jsem začal svou knihu slovem „já“ a hned to vzbudilo dojem, že jsem analyzoval sám sebe, zatímco mně šlo o to, objevovat obecné zákonitosti,“ říká Proust. Přesto v dějinách literatury najdeme málo autorů, kteří zformulovali tolik trefných, lapidárních psychologických postřehů. Proustovy pronikavé postřehy nejsou ale pouhými aforismy či sentencemi „odhalujícími“ lidskou povahu a slabosti (ve stylu maxim Françoise de La Rochefoucauld). Proust vytušil psychické zákonitosti, které nikdo před ním (tak důkladně) nepopsal. V tomto ohledu stojí blízko takovým objevitelům, jako byl Freud. Výsledkem jeho usilovného zkoumání „citové mechaniky“, motivů jednání lidí, podvědomí, je „komplexní fenomenologie mentálních procesů, např. těch, jež jsou spojeny se žárlivostí, bisexualitou a masochismem.“ Proustovská psychologie je ovšem poněkud odlišná od té, na kterou jsme zvyklí. Předně proto, že není „normativní“, neopírá se o kategorie psychického „zdraví“ či „spokojenosti“, kategorie, které se staly východiskem a úběžníkem „naší“ psychologie. Tím, že máme sklon poměřovat psychické jevy prizmatem kategorií „spokojenosti“ či „naplněnosti“ a navíc věříme, že ona spokojenost je přirozeným stavem, kterého sice většinou nedosahujeme, který ale přesto zůstává naším úběžníkem a na který máme snad dokonce nárok (právo, ale i povinnost „užívat si“), tím de facto škrtáme celé galaxie psychických jevů, které se do oněch kategorií nevejdou. Jsou pro nás snad zajímavé, ale přece jen zbytné. Zajímáme se o svůj „emocionální život“, vyznáváme kult bezprostřednosti, „projevování a vyjadřování emocí“. „Vyjadřovat“ ovšem není totéž co porozumět a osvětlit. V duchu jakési zvulgarizované psychoanalýzy jsme dospěli k určité formě (pohanského) negramotného vitalismu. Proust psychické jevy, stavy a vůbec veškeré „obsahy vědomí“ bere vážně, a jako neúnavný pozorovatel se je snaží postupně prosvětlit. V prvním díle se vypravěč oddává požitku z „bezprostředních vnějších projevů“: „Zdi domů, tansonvilleský živý plot, stromy v roussainvilleském lese, křoviny… dostávaly rány deštníkem nebo holí, slyšely radostné výkřiky, a ty i ony byly jen výrazem nejasných myšlenek, které mě plnily nadšením a nedospěly k onomu spočinutí ve světle, protože před pomalým a nesnadným ujasňováním daly přednost potěšení snadnějšího vyústění v bezprostřední vnější projev. Většina domnělých vyjádření toho, co jsme cítili, slouží takto jen k tomu, aby nás prožitých pocitů zbavila tím, že jim dá vyjít z nás v nezřetelné podobě, která nás nijak nenaučí je poznat.“ (díl I, 143) V závěru pak od pouhého prožívání dospívá k aktivnímu, „prosvětlujícímu“ vědomí: „Minulost je plná nesčetných snímků, které zůstávají neužitečné, protože nebyly inteligencí ,vyvolány‘… Člověk zakouší určité pocity, ale to, co cítil, se podobá některým těm snímkům, na kterých je vidět jen černou plochu, dokud je nepřiblížíme k lampě, a které je rovněž třeba vnímat obráceně: nevíme, co to je, dokud jsme to nepřiblížili k světlu inteligence. Teprve pak… rozpoznává člověk – a s jakou námahou! – obraz toho, co cítil.“ (díl VII, 207–208) Dodejme, že Proust nás vybavuje aparátem, který nám umožňuje provádět tutéž „prosvětlovací“ operaci jako on: „Dílo je jen jakýmsi optickým přístrojem, který spisovatel dává k dispozici čtenáři, aby mu umožnil rozeznat to, co by byl bez této knihy v sobě možná nezahlédl.“ (díl VII, 223) Proustově umanutosti, s níž se snaží z paměti „vyvolávat“ a komplexně popisovat vnější i vnitřní svět (hlavním hrdinou Hledání je lidské vědomí), odpovídá pověstná složitost jeho souvětí. Na Proustův styl je třeba si postupně trpělivě navykat, přizpůsobit se mu. Číst Hledání znamená provádět určitý druh „duchovních cvičení“.
Proust je konstruktérem katedrály ducha (ovšem bez jakýchkoli metafyzických či vágně spirituálních konotací). Jeho svět – a tomu odpovídá větná stavba – je uspořádán hypotakticky, jako hiearchizovaná, integrovaná konstrukce, zatímco našemu vnímání je bližší (hrabalovské) parataktické řetězení v horizontálních sítích. Proust nechtěl svět roztrhat, snažil se jej držet pohromadě a zprostředkovat jeho bohatství v jeho soudržnosti. Dnešnímu člověku je vlastní těkavé, klipovité fragmentování světa do malých částeček, do plurality paralelních nespojitých světů. Není Proust, právě tím, že nám je natolik cizí a vzdálený, ideálním protilékem proti naší době?
Michal Rybka, úvod k revidovanému vydání, Rybka Publishers, Praha 2012
Žádné komentáře:
Okomentovat