Hledání pravdy Marcela Prousta

Dílo Marcela Prousta Hledání ztraceného času je opředeno mnoha mýty; za všechny jmenujme jen názor, že Proustova poetika je těžkopádná, zaplavující a zároveň suchopárná, a že se celých tři tisíce stran „vlastně nic neděje“.


Není zároveň pochyb o tom, že Hledání ztraceného času patří do literárního kánonu, zda je však nutné dílo číst, již tak nepochybné/jisté není. Nyní tyto jednotlivé poznámky znovu ožívají. V prosinci minulého roku totiž spatřilo v nakladatelství Rybka Publishers světlo světa nové vydání Proustova opusu. Kompletních sedm svazků je také doplněno o rozsáhlý doslov Josefa Fulky.

Na následujících řádcích bych rád vyložil, proč si myslím, že dílo má mnoho co říci i současnému čtenáři. Asi všichni známe z každodenních pochůzek či cest do zaměstnání zajímavý moment, kdy se zastavíme, kdy čas přestane plynout a nás pohltí vzpomínka na událost, která se udála před mnoha lety. Najednou „nevidíme“, „neslyšíme“ a plně se oddáváme obrazu, který před nás vykouzlila naše paměť. Oddáváme se obrazu plného barev a zvuků, obrazu, ve kterém figurujeme i my sami, naše tělo. Obraz nás zaplavuje a my z něho nemůžeme ven, ba dokonce ani nechceme, aby někdy skončil. Znenadání nás však z tohoto snění vytrhne každodenní událost – zacinkání tramvaje, příjezd metra či odbytí hodin na nedaleké věži. To se pak nacházíme v podivném stavu. Až neuroticky se snažíme navrátit vzpomínku, která právě uplynula, a nedaří se nám to. Vlastně ani nevíme, co přesně jí vyvolalo. Byl to počitek jisté vůně či zahlédnutí známé tváře v davu, že jsme se ocitli mimo nynější čas a prostor?

Proustovo Hledání ztraceného času se vydává právě za touto stopou. Zkušenost nárazu, setkání je esenciální pro takto rozvržené putování. Podle Prousta totiž člověk není sám od sebe puzen touhou po poznání, není tomu tak, že by člověk od své přirozenosti toužil po pravdě. Je tomu mnohem spíše tak, že jsme zasažení něčím, co se náš přímo dotýká a zároveň je to mimo nás a my nejsme plně mírou toho, co nás zasahuje. Právě událost setkání, která je založena na náhodě, je hybným momentem pátrání po esencích, neboli po tom, co je nadčasové, stálé a ideální. Zkušenost, ke které dochází z donucení, je asi nejlépe popsána na známém příkladu madlenky. Konzumace sušenky namočené do čaje vypravěče znejistí. Cítí zmatek, je zaplaven smyslovými dojmy. Odehrává se v něm něco neobyčejného. Slastný pocit proniká jeho tělem a bezmezná radost zachvívá vypravěčovým nitrem. A v tom okamžiku se vynořuje vzpomínka: „A v tom se mi z paměti náhle vynořila vzpomínka. Byla to chuť kousku madlenky namočené v čaji nebo v lipovém odvaru, který mi v neděli ráno (protože ten den jsem před mší nechodil ven) dávala teta Léonie, když jsem jí v Combray přišel popřát dobré ráno. Pohled na koláček mi nic nepřipomenul, dokud jsem ho neochutnal.“
Minulost tedy nelze oživit rozumovou snahou. Rozum totiž odhaluje minulost jako mrtvou, vybledlou a odtažitou. Naproti tomu mimovolná paměť zanáší jednotlivce do stavu „tam-tenkrát“, například do dětství, otevírají se nám bloky dětství a my se stáváme dítětem. Proč je ale právě tato scéna pro pojednání o Proustově poetice tak důležitá?

Zejména se v ní ukazuje jistá varianta setkání s pravdou. Vždyť, jak podotýká francouzský filosof Gilles Deleuze ve své knize o Proustovi nazvané Proust a znaky, Hledání ztraceného času je hledáním pravdy. Vypravěč musí projít různými stupni poznání. Smyslové dojmy, jež nás skrze mimovolnou paměť přenáší zpět do minulosti, v sobě obsahují také element efemérnosti. Vzpomínka je prchavá a neustále nám uniká, ale ve věcech, které se nám v ní představují, jsou zasuty prožitky a dokonce i duše již zemřelých osob. Právě smyslové afekty nás vedou k setkání situované mimo objektivní čas: „Pokládám za velice rozumnou víru Keltů, že duše těch, které jsme ztratili, jsou uvězněné v kdejaké nižší bytosti, ve zvířeti, v rostlině, v neživé věci, doopravdy pro nás ztracené až do dne, který pro mnohé nikdy nenadejde, když náhoda chce, abychom se prošli kolem stromu, do kterého se převtělili, anebo abychom se stali majiteli předmětu, ve kterém jsou uvěznění. V tom okamžiku se zachvějí, osloví nás a jen co je poznáme, jsou osvobozeni a kouzlo ztratí svoji moc. Tím zvítězí nad smrtí a vrátí se živí mezi nás.“

Myslím, že tato popisovaná zkušenost je známý každému z nás. Proust nás skrze svou poetiku dokáže vtáhnout do události hledání a dešifrování minulých prožitků. Vrcholného napětí podle mého názoru je v jeho díle dosaženo v analýze milostného vztahu. Paradigmatem milostného souboje je bezpochyby Swannova láska, tedy druhá část prvního dílu. Vztah Swanna a Odetty je prostoupen mnoha strategickými postupy. Jakmile se jeden vyzná ze svých citů tomu druhému, stává se jeho otrokem. Odetta je žena vzbuzující touhu, podezření, jež jsou výsledkem umění koketerie. Swann postupně nedokáže na Odettu nemyslet: „V den, kdy večeříval mimo dům, dával zapřahat na půl osmou; oblékal se a snil přitom o Odette, necítil se takto osamělý, neboť vytrvalá myšlenka na Odette dávala těm chvílím, kdy byl daleko od ní, totéž neobvyklé kouzlo, jako když byl s ní.“  Odetta vyvolává žárlivost, jako v každém milostném vztahu nám druhý nikdy plně nepatří. Zdá se nám, jakoby měl nějaký druhý svět, který je nám nepřístupný, do kterého je nám zapovězeno vstoupit. Žárlivost je ve své podstatě neurotická: je nutné interpretovat každé gesto, každé slovo, každý posunek. Nikdy nemáme klid. Teprve až po delším čase si Swann uvědomí čas ztracený v tomto milostném vztahu se ženou, která ani nebyla jeho typ. Proč ale zrovna paradigma? Sám vypravěč totiž říká, že Swannova zkušenost byla jakýmsi předobrazem jeho milostných zkušeností.

Musíme se však zastavit ještě u jednoho motivu. U uměleckého díla. Proust napsal nejdříve první a poslední díl. V něm se vyloží role umění v celkovém procesu hledání. Dílo je něco, co přetrvává, co zajišťuje autorovi nesmrtelnost. Znaky umění jsou těmi nejvyššími znaky, ve kterých se ukazuje esence. Jsou neměnné, trvalé a zcela duchovní. V jejich objevování spočívá hledání pravdy.

Martin Charvát, FHS UK, Praha 2013