K nejhezčím knihám roku, ba posledních let, se bezpochyby řadí nové vydání Proustova Hledání ztraceného času, toho kolosu moderní světové literatury. Nakladatelství Rybka ji pojalo jako umělecký čin sám o sobě: hřbety sedmi svazků tohoto veledíla skládají Seuratův obraz, jenž svou chvějivou krásou evokuje atmosféru Proustova textu.
Marcel Proust a jeho cyklus patří do kánonu světové kultury, což neznamená, že jsou též opravdu čteni. Výmluvy si čtenář vždy najde, ale skutečnost, že jde o dílo vskutku rozsáhlé, rozlehlé, a díky „proustovským“ dlouze a komplikovaně se řetězícím větám nikoli jednoduše čitelné, dílo, které není konstruováno do jednoduše rozpletitelného příběhu, nepopírá ani ten, kdo v něm našel zalíbení. Na Prousta je asi nutné si při čtení zvykat, překonávat počáteční nesnáze a malátnost, nenechat se odradit zdánlivou „nezáživností“, která může vylekat i zdatného čtenáře.
Ten, kdo to podstoupí, setká se s přesností a věcností, díky níž vystoupí z textu i nepatrný detail v podobě dokonale opracovaných miniatur, které skládají dohromady fascinující celek. Hledání ztraceného času je osobní epopej, která je stavěna a tkána z myšlenek, prožitků a jevů jako nejjemnější pavučina, do níž se zachycuje svět, který již nadobro odešel. Ale lidská mysl má tu sílu ho evokovat zpět – silnější a bohatší, než byla původní skutečnost. Tedy mysl Proustova.
Proust v Čechách
Proust vycházel naposledy česky před pětadvaceti lety. Sedm svazků v odeonské „bílé řadě“ Knihovny klasiků vyšlo v letech 1977 až 1988. Dávno již tedy není k dispozici jinde než většinou nekompletní v antikvariátech – zvyklosti civilizovaných zemí, kdy základní klasika je v obchodech permanentně k mání, se u nás neuchytily. Současné vydání z toho odeonského vychází, neboť jiný překlad, než byl onen, nebude dlouho jen tak k dispozici – a ani není důvod.
První dva díly přeložil před odchodem do pařížského exilu Prokop Voskovec, po něm převzal práci literární vědec Jiří Pechar, největší znalec Proustova díla v českém prostředí. Nakladatel a iniciátor nového vydání Michal Rybka, sám vystudovaný romanista, píše v předmluvě, že překlad prvních dvou dílů, tedy Voskovcových, si vyžádal jistou revizi, na které se ovšem už nemohl překladatel podílet, neb zemřel v roce 2011. Kromě předmluvy je vydání opatřeno rozsáhlou studií filozofa Josefa Fulky, která uzavírá svazek sedmý, tedy Čas znovu nalezený.
Rybkova předmluva nazvaná „Léčba Proustem“ je zajímavá faktograficky i jaksi osobně. Jednak shrnuje historii Prousta v Čechách: připomíná překlad sice ne právě dokonalý, ale v každém ohledu zasloužilý od Jaroslava Zaorálka z konce 20. let (byl to jeden z prvních překladů vůbec, ostatně rychle byl u nás přeložen i Joyceův Odysseus), vzpomene překlad Swanovy lásky, tedy druhé části prvního dílu – Světa Swanových, od Josefa Heyduka, který vyšel v roce 1964 ve Světové četbě. Díky ní vstoupila tato epizoda, v níž Swan propadá do pekla nezvladatelné žárlivosti, do jistého povědomí, takže když v roce 1987 běžela v kinech Schlöndorffova adaptace s Ornellou Mutiovou jako Odettou a Jeremym Ironsem jako Swanem, našli si do kina cestu i intelektuálové knižního typu.
Nelze ovšem říct, že by dílo, jež nese originální název Á la recherche du temps perdu, kdykoli vstoupilo hlouběji do českého povědomí. Neznamená to, že by nutně musel být Proust jen obdivován – výhrady, byť ne nijak přesně formulované, k němu měl třeba F. X. Šalda – ale velmi často se bylo možné setkat s předsudky a s klišé, že jde o dílo pro snoby, spletité, bezobsažné a nudné, které nemůže nikdo „normální“ číst.
Se zajímavou interpretací českého míjení se s Proustem přichází Rybka: píše, že osudovým se Hledání stal fakt, že nevyšlo česky v letech šedesátých, kdy atmosféra byla v české inteligenci příznivá i pro přijetí těžkých a složitých látek. Zatímco Kafkovo dílo, které není o nic „jednodušší“, se stalo obecným vlastnictvím české inteligence té doby, Proust měl zkrátka smůlu. Termín „kafkovský“ si dovede představit kdekdo, zatímco „proustovský“ nabízí jen přibližnou představu, že jde o jakýsi sled asociací. Zajímavá hypotéza poněkud kulhá v tom, že Kafkovo dílo bylo možné (de)zinterpretovat politicky, což s Proustem jde asi jen velmi obtížně.
V osmdesátých letech, kdy Hledání ztraceného času konečně vycházelo v kongeniálním překladu, bylo podle Rybky už pozdě. Stav české inteligence, byť stále ještě měla dost času na čtení, už nebyl takový, aby byla schopna přijmout a vstřebat nuancovanější komplikovanější díla. Možná na tom něco bude, je ovšem otázka, jsme-li na tom nyní lépe.
V korkové komnatě
Marcel Proust (1871–1922) a jeho dílo stojí na přelomu mezi klasickým románem a modernou. Patří na konec řady klasiků, jako byli Balzac nebo Flaubert, ale stejně tak bývá přiřazován k modernistům jako Joyce či Musil. Pocházel ze zámožné pařížské rodiny, vášnivě milovaná matka byla Židovka, uctívaný otec křesťan. On sám byl churavé dítě a tělesná neduživost a křehkost ho provázela celý život, který byl veden z větší části v jakémsi estetickém skleníku, který mu ale umožňoval zcela se soustředit na tvůrčí náležitosti jeho díla. K jeho výlučnosti nutno připočíst i homosexualitu, kterou s jemností, již pak snad už nikdo nepřekonal, tematizoval ve svém díle – předobrazem postavy Albertiny „Zmizelé“ z šestého dílu je milostný poměr s jeho šoférem a přítelem Alfredem Agostinellim.
Proust se zajímal o filozofii, psychologii a umění, jež mu bylo základní životní skutečností, silnější než jeho osobní život. Mladý Proust byl známým členem literárních salonů, psal různé literární texty, kritiky a eseje. Dědictví po rodičích mu umožnilo vést nezávislou existenci, v níž literatura hrála hlavní roli. Jeho tvorba však až do vydání druhého dílu Hledání – Ve stínu kvetoucích dívek v roce 1918 nevzbudila žádnou větší pozornost. Teprve těsně po válce se stává známým autorem, získává Concourtovu cenu a jeho jméno je pojmem evropské literatury. To však on už žije naprosto pohlcen svým dílem, izolován od zbytku světa v pokoji, jehož stěny jsou pokryty korkem, aby k němu nezalétl ani šelest nějakého zvuku. Ve svém geniálním mozku spřádá až do konce života literární svět svých vzpomínek na minulost, v němž ožívají desítky postav, nálad, citů a atmosfér.
Jiří Peňás, Lidové noviny, 21.12.2012
Žádné komentáře:
Okomentovat